Školní kolo olympiády z ČJ

Pohled z okna

 Občas přemýšlím, jaké by to bylo, kdybych měla možnost podívat se z okna ponorky. 

 Viděla bych krásné mořské dno s velkými kameny i jemným pískem. Okouzlilo by mě velké množství jasných barev. Možná bych viděla různá tajemná zvířata, která dosud nikdo nespatřil. 

 Představuji si nádhernou rybu, malou, s ploutvemi jako hedvábí. Je zbarvená do oranžova a zdá se, jako by byla průhledná. Má v očích takový smutný výraz. Dívám se pozorněji. I ve vodě rozeznávám, že pláče. Je mi jí tak líto, že asi začnu brečet taky. Musím zjistit, co se jí stalo. 

 Opouštím ponorku a plavu za ní. Musím pomalu, protože se bojím, abych ji nevyplašila. Je tak křehká. Proplouváme mořem, míjíme tolik krásných zajímavých míst. Udivuje mě, že nikoho neplaším, že ze mě nikdo z těch zvířat nemá strach. A potom cítím něco divného. Jakoby se moře zvětšovalo. Ale není to tak. To já se zmenšuji. Chci se podívat na své ruce a nohy, ale nějak to nejde. Plavu kolem lesklého kamene, který by mohl posloužit jako zrcadlo. Najednou vidím, co se stalo. Už vím, proč jsem mezi těmi zvířaty jako neviditelná, proč ze mě nemají strach. Vypadám úplně stejně jako ta překrásná oranžová ryba. Musím ji dohnat, abych zjistila, co se to se mnou stalo. 

 Konečně si mě všimne. Povím jí, jak jsem se za ní vydala a že ani nevím, jak jsem se stala rybou. Ona mi zase povídá svůj příběh a já zjišťuji, že jsme na tomasi stejně. 

 Nejdřív jsem z té své změny byla zmatená, ale najednou zjišťuji, že to možná není zase tak zlé. Na světě je plno trápení a problémů. Ale tady je takový klid, všechno krásně barevné a tak nějak přátelské. Pořád si s tou druhou rybou povídáme a já přicházím na to, že jsem vlastně docela šťastná.

Veronika Coufalová, 9.B

BIGtheme.net Joomla 3.3 Templates